Domníváme se, že v našem, evropském pojetí absintu, šlo původně o cosi jako zázračný elixír z hor, určený pro tvrdé horaly a pro lidi, kteří se dostávali do mezních situací a v horách museli odolávat živlům. Odvěká léčitelská moudrost se v Alpách vždy koncentrovala do bylinných likérů, destilátů nebo macerátů. Když měl člověk rozmrznout po sněhové bouři nebo po závalu lavinou, potřeboval tu nejsilnější vzpruhu, kterou hory nabízely. A pelyněk, fenykl, anýz, yzop, meduňka a další byly hned po ruce.

Prapůvodní inspirace samozřejmě přišla z přírody. Třeba ve Středozemí vrabci používají větvičky pelyňku na stavbu hnízda, ve kterém se pak nemnoží roztoči. Kozy a ovce vědí, že spásání pelyňku je dokáže zbavit parazitů a pomáhá trávení. Berani a kozlové navíc velmi dobře vědí, že pastva na pelyňku a rozmarýnu velmi prospívá nejen jejich plodivému nářadí, ale činí krásnější i jejich vlnu či srst. K jejich škodě přišli pastýři i na to, že při požití těch bylin se výrazně zkvalitňuje i jejich maso.

Podobně jako pelyňky si do posilujících elixírů našly svou cestu i další zmiňované rostliny. Věda dnes řadu těch věcí zdokumentovala a zvolna přichází na to, proč a jak to přírodní látky umějí zařídit. Stovky nejrozličnějších přírodních struktur jsou pak obrovskou zásobárnou pro vývoj nových léčiv. Třeba v roce 2015 dostala Nobelovku čínská madam Youyou Tu. Přišla na to, že artemisin, endoperoxidový sesquiterpenový lakton, syntetizovaný v glandularních trichomech pelyňků, je velmi účinným lékem na malárii.

Dnes známou podobu dostal absint poprvé ve Švýcarsku (samozřejmě, že z rukou lékaře). V devatenáctém století poptávka po něm raketově vzrostla a inspiraci na dně sklenky nacházel i výkvět světa umění, Toulouse-Loutrec, Oscar Wilde, Picasso, Baudelaire, Rimbaud, Dowson, Verlaine, Crowley, Guy de Maupassant, Edgar Degas, Eugene Henri, Gaugin, Manet, van Gogh, Hemingway a mnozí další.

Byliny se daly na vítězné tažení Francií. Ale když dobyly Bastilu, tedy Paříž, staly se trnem v oku vinařům a jejich silná lobby spustila křížovou válku proti absintu. Nejvíc to odnesl nebohý alfa thujon.


Ano, alfa thujon působí halucinogenně, ale ve světle dnešních poznatků to není tak drakonické, jak bylo prezentováno v odůvodnění zákazu absintu. Mechanismus působení thujonu i jeho metabolismus jsou dnes dopodrobna studovány a evropská norma povoluje jeho obsah maximálně 10 mg/l. Ve skutečnosti jsou jeho koncentrace při moderní výrobě absintu ve většině případů mnohem nižší, než povolená norma. Problém s jeho obsahem měly ponejvíce absinty, které byly vyráběny z aromatických olejů pelyňků. Způsob jejich výroby vede k vysokým koncentracím thujonu, což se pak projeví i v jeho obsahu ve výsledném absintu. Výroba založená na destilaci bylin však tento problém nemá. Současné analytické práce navíc zjišťují, že ani mnohé z archivních absintů neobsahovaly tak závratné koncentrace alfa thujonu, jak bylo původně v onom křížovém tažení tvrzeno.